Milí rodiče,

​

myslím si, že toto období hodně dalo všem, i když se nám to možná dnes ani nezdá. Rodičům, dětem i učitelům. Že jsme navázali daleko více přátelské vztahy s Vámi, rodiči, více se sblížili, hezky spolupracovali, protože při prezenční výuce se tak trochu míjíme. Že všichni se posunuli v něčem dopředu, i když to pro Vás doma nebylo vůbec jednoduché a obdivuji Vás za to. 

 

Možná to bude něco, na co budou děti jednou vzpomínat. Že je to utužilo a naučilo reagovat na mimořádné situace, protože každé zlo je k něčemu dobré. A tak to skutečně je. Poznali jsme, jak samy děti přistupují ke svému vzdělání. Někdo více, někdo méně, někdo tak akorát. Moc si vážím Vašeho přístupu, skvělé spolupráce a toho, jakým způsobem, a jak skvěle jste převzali výuku Vašich dětí. Cítila jsem zodpovědnost z Vaší strany, snahu a spolupráci a já si toho nesmírně vážím. Z celého srdce VÁM ZA VŠECHNO DĚKUJI! Protože bez Vás by to teď opravdu nešlo. 

​

Ale ani pro nás, učitele, to nebylo jednoduché. Vždy jsem se snažila, aby moje hodiny byly pro děti poutavé, zajímavé, atraktivní, aby v nich bylo něco, co děti ohromí, překvapí, zaujme, naučí, pobaví nebo rozesměje, aby netušily, že se vlastně učí.

 

O to větší zklamání pro mě byla on-line výuka, kterou jsme s dětmi nastartovali na jaře. Neustále mi zpočátku na on-line výuce něco chybělo, něco, na co jsem zvyklá denně při své práci s dětmi. A to ta krásná odezva od dětí, ty jiskry v očích, ta bouřlivá reakce, která je nadchne, donutí přemýšlet, vymýšlet, zajímat se, a která je probudí k touze poznávat.

​

Za monitorem počítače jsem však při jakékoliv mé aktivitě v on-line hodinách marně na tyto reakce čekala, i když jsem se vzorně, poctivě a dlouho na hodiny připravovala. Někdy až znuděné, nesoustředěné a zívající obličeje mých, ve škole aktivních dětí, mě přiváděly do rozpaků a k pochybnostem, jestli svoji práci dělám dobře a zda v ní mám vůbec v této podobě pokračovat. Dostavoval se pocit zoufalství, že moje vynaložená práce se zcela úplně míjí účinkem. :)

​

Po nějaké době jsem zjistila, že v on-line výuce nefungují praktiky, které na děti skvěle zabírají v kolektivu při sociálním kontaktu v atmosféře a prostředí třídy ve škole. Uvědomila jsem si, že se na to musí prostě jinak. Že děti usazené za monitorem očekávají něco úplně jiného, než já jim nabízím. Že čekají takové aktivity, kterými se běžně baví u počítače, a které je právě k těmto zařízením přitahují.

​

A to je digitální svět. Digitální postavičky, zvuky, tlačítka, animovaný svět plný barev, interaktivní a aktivní aplikace, které je rozpohybují. Uvědomila jsem si, že pokud chci, aby pro děti byla on-line výuka alespoň trochu zábava, tak si prostě nevystačím s učebnicí a pracovním listem. Že na sobě musím v první řadě zapracovat já, učitelka, která je léta zvyklá na své fungující postupy, které však při výuce na dálku moc nefungují. Že je nutné rozšířit své distanční a IT dovednosti o pestrá digitální zadání a interaktivní aktivity nejméně z 80% výuky, aby to děti u počítače upoutalo a zabavilo aktivně všechny žáky ze třídy.

​

Také jsem si řekla, že je rok 2020 a že si prostě nemůžu vystačit s metodami a materiály, na které jsem zvyklá 20 let, přestože nám fungují ve škole skvěle. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché, neměla jsem pomoc žádného IT mechanika, někdy jsem propadala docela velkému zoufalství a pocitu vlastní neschopnosti, protože jsem neuměla s těmito programy pracovat a neorientovala jsem se příliš v tom, co v tomto směru distančního vzdělávání internet nabízí.

 

I když jsem se vždy snažila učit moderně a pracovala jsem často s počítačem a digitálním výukovým materiálem, točila videa, upravovala fotky, zpracovávala prezentace, přesto mi moje znalosti v této situaci přestávaly stačit. Ale krůček po krůčku, každodenním studiem, každodenním učením, trávením hodin u počítače, neustálou četbou různých učitelských platforem a konverzací v pedagogických skupinách, jsem se opravdu dokázala posunout dopředu a mnoho nového se naučit. Měla jsem v sobě touhu dokázat to. Když to zvládají jiní, musím to přece zvládnout i já.

​

Díky tomu jsem se docela rychle naučila vytvářet interaktivní materiály ušité mým dětem přímo na míru. Dokážu sama využívat grafický tablet, tvořit pro děti interaktivní kvízy, hry, křížovky, výukové programy, sama vytvářím únikovky s různými aplikacemi, pracuji v prostředí, jako je Kahoot! Wordwall, LaearningApps, Flippity, Remove.bg, Google Clasroom, Jamboard, docs.google.com, tvořím videa a úpravuji fotografie v nových aplikacích (Pinnacle Studio Plus, Sony Vegas, Zoner Photo Studio, PhotoScape, Piccollage, Picjoke, Doodly apod.), dokážu nahrát a upravit zvuk a zvukovou stopu (Audacity), daleko více se orientuji v tom, co digitální svět nabízí pro vzdělávání, i když vím, že jsou mnohem náročnější aplikace a programy a že se mám pořád co učit. Mám prostě mnohem lepší pocit ze sebe sama, jsem motivovaná tvořit nové věci a těším se, až použiji všechno v praxi a využiji při přímé práci s dětmi. Když je nadšený učitel, jsou nadšené i děti. Když to učitele baví, baví to potom i děti.

 

A tohle všechno bych moc ráda přenesla na děti a chtěla bych jim být v tomto velkou inspirací a motivací. Aby se jednou nespokojily s málem. Nemyslím tím materiální věci, ale především to, pracovat na sobě a posouvat se dopředu. Nevzdat to při prvním nezdaru. Také to, že když budou mít pocit, že něco jim nefunguje, tak někdy je potřeba začít nejprve u sebe. Jednou budou muset umět něco nabídnout a trochu zabrat, vynaložit energii a práci, aby uspěly ve svém životě.

 

Jsem také ráda, že díky tomuto se moje děti ze třídy naučily ovládat téměř všechny tyto aplikace. Tak nějak jakoby náhodou, přirozeně, také krůček po krůčku. Přes počáteční slzičky a pocity beznaděje, kdy už jsem chtěla i některé věci vzdát, tak teď se začínají ukazovat a projevovat skutečné výsledky. Když vidím, jak se orientují a pohybují v těchto, někdy i složitých, prostředích s jistotou a dokážou v nich  vytvářet krásné věci. Například komunikace a tvorba v prostředí tabule Jamboard, práce s aplikacemi Wordwall nebo pochopení principu únikových her, psaní na klávesnici, se nám staly naprostou samozřejmostí. 

​

Neznamená to však, že bych zapomněla nebo odsunula do pozadí běžnou prezenční výuku se všemi dětmi v naší krásné třídě. Že bych opustila normální učení ve škole, vymýšlení zábavných textů a ruční krasopisné psaní na tabuli, které mě nesmírně baví, výtvarku a výzdobu, milovanou výuku s cimbálem, houslemi, hudbou, písničkami, tvořením a manuální činností ve třídě. Protože tyhle činnosti jsou moc důležité a učí děti dovednostem a vztahu k práci, působí lidsky, morálně a citově. A nedokážu si bez tohoto osobního kontaktu s dětmi dlouhodobě představit svoji práci. Že je důležitý kolektiv, vztahy, vzor učitele, osobní kontakt, přátelství, komunikace a vzájemná inspirace a pomoc. Tyto hodnoty by měly zůstat přesto všechno zachovány. :)♥

​

P. S. Myslím, že na další distanční výuku jsme docela dobře připraveni. :D :D :D